Přeživší Osvětim: ‚Pracoval jsi, dokud jsi nemohl pracovat – pak jsi šel do komína‘ | Světové zprávy

Málokdo může říct, že viděl vnitřek pekla, ale Albrecht Weinberg je jedním z nich.

Devětadevadesátiletý muž z bezpečí svého obývacího pokoje popisuje, jak jako teenager přežil tři koncentrační tábory včetně největšího nacistického vyhlazovacího centra Auschwitz-Birkenau.

„Židé byli jen pro plynovou komoru. Pracovali jste, dokud jste už nemohli pracovat. Pak jste šli do komína,“ vysvětluje tichým brooklynským twangem, který zachytil po letech života v New York.

Narodil se v pětičlenné židovské rodině v regionu Východní Frísko NěmeckoAlbrecht byl teenager, když ho nacisté v roce 1939 poprvé poslali na nucené práce.

Během několika příštích let byl přemístěn na různá místa, až byl v dubnu 1943 se sestrou naložen na vagón do Osvětimi.

Třetí říše urychlovala vyvražďování Židů jako součást svého „konečného řešení“, které by znamenalo zabití více než šesti milionů holocaust.

Albrecht už byl odloučen od svých rodičů, kteří byli okamžitě posláni do plynových komor.

Nyní byl vyložen na místě, kde byli oni a nakonec více než milion dalších lidí zavražděni.

Albrecht si pamatuje, že ve vlaku bylo asi 950 mužů, žen, dětí a starších lidí, ale neměl ponětí, co je Osvětim.

„Nikdy jsem neviděl vězně v pruhované uniformě a čepici,“ říká.

Když se dveře vlaku otevřely, pamatuje si, jak vojáci křičeli: „Ven! v němčině.

Vyděšení, vyčerpaní a dehydrovaní po dnech ve vlaku vyběhli ven a přešlapovali jeden přes druhého.

Skupina byla poté nucena pochodovat před jedním z velitelů, aby mohli být vybráni.

Někteří by byli posláni do práce, ostatní na smrt.

„Třídil nás jako velké a malé brambory,“ říká mi Albrecht, „(když si myslel, že bys mohl dělat celodenní práci, dal ti znamení, že máš jít doprava a ostatní museli jít do vlevo.“

Albrecht byl jedním z asi 250 vybraných, kteří měli zůstat naživu, aby mohli pracovat.

Byl poslán do tábora Auschwitz III (Monowitz), kde musel přes den vykonávat krkolomnou práci a v mrazivém počasí pokládat kabely.

V noci musel spát na společné palandě ve stísněných, studených dřevěných chatrčích, prolezlých nemocemi a s malou hygienou.

Takto strávil téměř dva roky.

„Přišli a vymlátili z tebe denní světlo a pak jsi musel ven. Nemůžeš zůstat naživu moc dlouho a dělat takovou práci s tou trochou jídla, co máš,“ vysvětluje své dny. byli jako.

V táboře se setkal se svým starším bratrem Dieterem, který tam byl poslán před ním.

Zadržení nebyli vnímáni jako lidé, říká, že byli zredukováni na méně než zvířata.

Albrecht si vyhrnul rukáv a ukázal mi nyní vybledlé šedé tetování, které mu nacisté načmárali na kůži, když dorazil.

„1-16-9-27: to bylo moje jméno, moje číslo, to bylo všechno,“ říká a lehce si poklepává na paži.

Pamatuje si, že je dozorci SS kontrolovali; pokud vypadali příliš hubeně, měli boláky nebo byli příliš slabí, byli popraveni.

„Zapsal si tvoje číslo, druhý den jsi šel do komína.“

Albrecht tiše vysvětluje: „Lidé umírali, to byla jejich politika. Přes milion lidí se upálilo.“

Albrechtovi se však podařilo přežít až do ledna 1945, kdy mu a skupině dalších stráží oznámili, že odcházejí.

Když se sovětská vojska přiblížila, donutili nacisté tisíce zadržovaných z Osvětimi k takzvaným „pochodům smrti“, čímž přesunuli lidi, o kterých si mysleli, že by ještě mohli pracovat, do jiných oblastí.

Albrecht byl mezi nimi a pamatuje si, jak na trase viděl umírat hladovějící a nemocné lidi.

Zadržení v tenkých šatech a špatně padnoucích dřevěných dřevácích pochodovali míle daleko.

Každý, kdo se zastavil nebo omdlel, byl zastřelen nebo ubit k smrti.

Po pochodu byl Albrecht nucen pracovat v továrně na výrobu raket a bomb, než byl nakonec poslán do tábora Bergen-Belsen v severním Německu.

Roky nucených prací, bití, podvýživy a traumatu znamenaly, že v této době umíral.

Pamatuje si, jak ležel na zemi mezi mořem mrtvol, příliš vyčerpaný, než aby mohl pokračovat.

Právě tam byl, když dorazily britské síly a osvobodily tábor.

„Musel jsem pohnout rukou nebo co. Byl jsem z 90 % mrtvý muž,“ říká, když popisuje scénu, která vojáky přivítala.

Albrecht říká, že tábor Bergen-Belsen se stal „hřbitovem“.

„Na zemi ležely tisíce mrtvých lidí. Nebyli pohřbeni, někteří se rozkládali. Ten zápach byl hrozný,“ říká.

Poté, co byl Albrecht pracoval jako otrok a poté zemřel jako zvíře, byl konečně svobodný.

Po válce se znovu setkal se svým bratrem a sestrou, kterým se také podařilo přežít Osvětim.

Později se přestěhoval do Ameriky, do Německa se vrátil až v roce 2011.

Albrecht bude doma, když se svět sejde, aby si připomněl 80. výročí osvobození Osvětimi.

Do tábora se vrátil jen jednou – „jednou stačilo,“ říká.

Místo toho je jedním z několika přeživších, jejichž vzpomínky jsou vysílány online v rámci židovského projektu Konference reklamací k výročí.

Celkem bylo nacisty zavražděno kolem 41 členů Albrechtovy rodiny.

Říká, že Německu „nemůže odpustit“.

Ví, že mladší generace nejsou zodpovědné za zločiny svých prarodičů, ale je také hluboce znepokojen přetrvávajícím antisemitismem.

Loni někdo povalil náhrobky na židovském hřbitově v Leeru, kde žije.

Albrecht byl tak vyděšený, že nemohl ven.

Říká, že si myslel, že jde o „druhý holocaust“.

V březnu oslaví 100. narozeniny.

Neví, jak dlouho ještě budou moci přeživší z Osvětimi vyprávět své příběhy, a obává se, že svět již zapomíná na hrůzy holocaustu.

Pro tohoto mimořádného muže, který přežil nepopsatelné trauma a svědek některých z nejtemnějších činů v dějinách, není pokoj.

„Jak mohu zapomenout, když myslím na svou rodinu, matku, otce, babičku? Každý den, když se myji, vidím své číslo,“ říká Albrecht.

„Jak můžu zapomenout?“