„Poražený po dobu 16 dnů“: Deportovaní Afghánci popisují brutální zacházení Íránem – přesto se zoufale vrátí | Světové zprávy

Je to zaprášené, otřesné, přeplněné. Vlny lidí začnou přicházet.

Některé mají kufry. Mnoho, jen oblečení na zádech. Existuje několik chůzí sama, jiná ve skupinách nebo s jejich rodinami.

Téměř všichni vypadají vyčerpaně, zmateně, znepokojeně.

Jsme v islámu qala Afghánistánna hranici s Írán. Lidé, které vidíme, jsou někteří z 1,3 milionu Afghánců, kteří Írán letos deportoval.

Mnoho z nich opustilo svou vlast pro hospodářské přežití. Nyní jsou nuceni zpět tam, kde začali, plné úzkosti a některých, s příběhy násilných zatčení.

Rohullah Mohammadi vyniká. Má na sobě chytrý modrý oblek a mokasíny. Má mladistvou, ale vážnou tvář. Vypadá připraven na obchodní schůzku, ne na přechod písečných hranic.

Šel do Íránu, aby vybudoval lepší život a vydělal peníze na poslání zpět do své bojující rodiny. Ale stejně jako mnozí se setkáváme, překročil nelegálně a žil nezdokumentovaný v Íránu, dokud ho policie nedotkla.

„Vzali všechno, co jsem měl, a poslali mě zpět do Afghánistánu,“ říká.

„Dokonce mě porazili. Zranili mi ucho. Je to, jak se má praktikovat islám?“

Na svém vrcholu prošlo až 28 000 lidí tímto hraničním přechodem za jediný den.

Někteří dokážou zůstat na jeden nebo dva den, pomohli OSN vedle úřadů Talibanu.

Ale tlak na návrat k obtížnému životu, který jste opustili, a vypracování, jak přežijete do budoucna, rychle zasáhne lidi.

„Nikdy nezaplaceno“

Ve stanu pro rodiny se setkáváme s Fatimah. Říká, že vzala své děti do Íránu, aby unikly chudobě.

„Moje dvě dcery pracovaly od šesti ráno do 8.30 v noci,“ vzpomíná a otře si slzy z očí.

„Ale nikdy nebyli zaplaceni. Íránci jim nedali žádné peníze.“

’16 dní porazilo zadržení ‚

Spousta dětí, které potkáme, je sama. Všichni říkají, že byli pašováni do Íránu, přičemž dluhy dlužily obchodníkům.

V pouhých 15 letech, Baby tváří Tahir říká, že je živitelem pro své šest sourozenců a dvou rodičů.

Říká nám, že právě strávil 16 dní, kdy byl poražen v detenčním centru. A přesto se už cítí nucen vrátit se do Íránu – pociťuje váhu odpovědnosti za svou rodinu.

„Miluji svou domovinu Afghánistán hluboce a jsem dokonce připraven za to obětovat svůj život,“ říká.

„Ale pokud tu není žádná práce, jak mohu přežít? Mám rodinu a mají od mě očekávání. Musím pracovat.“

V místnosti poblíž se setkáváme s 15 dalšími, jako je on. Celá místnost chlapců bez doprovodu, kteří překročili hranici.

OSN je přesouvá do nedalekého města Herat, kde zůstanou na noc, než se znovu sejde se svými rodinami po celém Afghánistánu.

Připojíme se k nim na cestě. Většina z nich jsou navzájem cizí.

‚Kopal na betonovou podlahu‘

Pro Tahira je to měkké přistání, ale tvrdé přizpůsobení. Vypadá dezorientovaně, když sleduje, jak někteří ostatní hrají fotbal.

Říká, že nemůže přestat myslet na brutální detenční centrum, které právě odešel.

„Přinutili by nás, abychom si lehli na betonovou podlahu a kopali nás,“ říká.

„Ve vězeňských místnostech, kdyby někdo promluvil, byli by nuceni ležet na zemi. Kdyby protestovali, byli by posláni do temné osamělé cely.“

Přečtěte si více:
Obavy rodin po zemětřesení vymazaly celé vesnice
Podvyživené děti vyplňují tuto nemocnici
Taliban ‚nikdy nám nepředá leteckou základnu‘

Je šokující naučit se, že téměř každý z chlapců, se kterými jsme se setkali, říká, že byli pašováni do Íránu obchodníky s lidmi – a téměř každý z nich říká, že byli poraženi ve vazbě.

Tahir však již plánuje vrátit se do Íránu. Nemyslí si, že má na výběr.

„Raději bych se zabil, než viděl, jak můj otec prosit o peníze pro své hladové děti,“ říká. „Nemohl jsem to vydržet.“

Tahir je jedním z milionů zachycených v íránském zásahu proti nelegálním přistěhovalcům. Úřady tam stanovily termín v září pro všechny nezdokumentované Afghánci odejít.

Skupiny pro lidská práva však tvrdí, že ti, kteří žijí legálně v Íránu, byli také zameteni v deportacích a že přechod čísla přiměla Afghánistán k bodu zlomu.

Země je také stisknuta na své východní hranici – také Pákistán deportoval desítky tisíc Afghánců.

Zeptali jsme se íránské vlády na obvinění Afghánci, se kterými jsme se setkali, včetně Tahiru, ale na naši žádost o komentář neodpověděl.

Dívky prchají z omezení Talibanu

Další vyloučené Afghánci, se kterými jsme se setkali, uprchli do vzdělání – dívky, které již nebyly schopny navštěvovat střední školy v Afghánistánu.

Mluvíme s jednou matkou, která se nedávno nutila vrátit – bojujeme s tím, že je nyní zpět.

„Každý den přinesla nové omezení, novou politiku, jejímž cílem bylo zabránit ženám v práci,“ říká.

„Byl tam povinný Niqab a také omezení vzdělávání pro ženy a dívky.“

Vypadá ohromená. „Když vidíte budoucnost své dcery, vašich dětí, každý den sklouzne pryč, je to devastující,“ dodává.

Její dcera mi říká, že milovala recitu poezie. Když se však Taliban vrátila do svého města, byla nucena přestat.

Bittersweet Family Reunion

Tahir neviděl svou rodinu dva roky a je to hořkosladká návrat.

Jeho sourozenci se vyrazili z domu, aby ho pozdravili. Jeho matka volá, když ho přijímá.

Obývací pokoj je plný sourozenců, které finančně podporoval. Jsou to úžasná, laskavá a blízká rodina.

Jeho matka Gulghoty vzlyká, když vysvětluje, proč ho musela nechat jít a pravděpodobně bude znovu.

„Život tu byl pro něj velmi těžký,“ říká.

„Máme doručovací vozík, ale s tím sám nemohl zaplatit za sebe a postarat se o mě. Potřebuje stabilní život a budoucnost.“

Tahir říká, že s vytrvalým pragmatismem, že se musí vrátit do Íránu a „snášet útlak“, aby zachránil svou rodinu.

Je to dynamické hraní po celém Afghánistánu. Obrovská břemena na mladých ramenou a zemi, která není schopna sdílet zátěž.