Pod námi se leskne moře. Slunce svítí a my máme dokonalý výhled na pobřeží.
Mohlo by to být krásné místo, ale místo toho se během chvilky chystáme ponořit se do úkrytu.
Vítejte na hranici mezi Izrael a Libanon.
Přišli jsme sem v doprovodu izraelské armády s touhou ukázat, že oblast ovládá, a také, jak zjistím, vyjádřit hněv na Organizaci spojených národů (OSN).
Ale také abychom uspokojili naši zvědavost – jak to na této hranici vypadá, když přes ni denně přelétá tolik raket, raket a dronů?
Takže jsme tady, na dělicí čáře mezi dvěma národy.
Z místa, kde stojím, se dívám doprava a vidím, jak se na vrcholu hřebene tyčí hraniční zeď. Před nimi je základna izraelské armády, která byla několikrát zasažena Hizballáh rakety.
A pak po mé levici, asi 100 metrů po silnici je oficiální hraniční přechod, nyní slouží pouze k projetí úředníků OSN.
„Vysoká cena za válku“
Teď tu nejsou žádní turisté. Vlastně kromě vojáků jsme nějakou dobu nikoho neviděli.
Přibližně 60 000 Izraelců bylo evakuováno nebo uprchlo z této oblasti.
Účel izraelské kampaně v jižním Libanonu, říká podplukovník Jordan Herzberg, operační důstojník 146. divize armády, je jednoduchý – zajistit, aby se tito lidé „mohli vrátit domů a žít v bezpečí a jistotě“.
„Tito lidé zaplatili za válku velmi vysokou cenu,“ říká.
„Tady ekonomika je o zemědělství a cestovním ruchu a obojí neexistuje. Byly na ně zaměřeny stovky protitankových střel – mohli byste jim říkat střely proti domovu. Zasahovaly domovy lidí – normální domy civilistů.“ .“
Nad silnicí nečinně stojí kavárna a nikdo se nedívá na její anotovanou mapu. Lanovka, která běžně vozí návštěvníky dolů k jeskyním a britským železničním tunelům, stojí nečinně.
Na druhé straně zdi vede Izrael svou pozemní kampaň, chodí dům od domu a tlačí své jednotky několik mil do Libanonu.
Tvrdí, že objevili obrovské zásoby zbraní a munice – dost, tvrdí, že Hizballáh zahájil rozsáhlý útok na civilní obyvatelstvo, který mohl být ještě ničivější než útok Hamasu 7. října.
Izraelci podporují svou armádu pravidelným odpalováním granátů do libanonského území. Když stojíme na hranici, vidíme, jak se z hřebene do vzduchu valí kouř.
„To je zvuk svobody“
Chystáme se odejít, když tu náhle zazní naléhavá výzva, abychom se ukryli. Ukryjeme se za zdí a nasloucháme přes náhlé ticho. Voják mi říká, že zahlédli UAV – dron.
„Mohlo by to být velmi nebezpečné,“ říká.
Uběhne pár minut a pak se dozvíme, že je to bezpečné, ale že je také čas jít. Když odjíždíme, vidíme oblak kouře ve vzduchu, kde byl dron zachycen a zničen.
Pár kilometrů od hranic sledujeme, jak se k nebi valí kouř. Ozývá se hlasitý rachot, když je na Libanon vypálen další granát.
„To je zvuk svobody,“ řekl podplukovník Herzberg.
Ale trvá na tom, že jde o válku, která se nikdy neměla stát, a obviňuje OSN. Téměř dvě desetiletí, po skončení války v roce 2006, zde byli rozmístěni mírové síly OSN a podplukovník Herzberg trvá na tom, že svou práci nedělali.
„Kdyby udělali svou práci, nebojovali bychom“
Rezoluce 1701, podle níž se Izrael a Libanon dohodly na příměří, vyzvala k odstranění všech ozbrojených skupin z oblasti mezi hranicí a řekou Litani, která je téměř 20 mil daleko.
Ve skutečnosti se to nikdy nestalo. Hizballáh vybudoval tunely a přivezl zbraně a lidi.
„OSN je zde od roku 2006 a jejich mandátem je zabránit jakýmkoli jiným ozbrojeným skupinám na jihu Libanonu než libanonským ozbrojeným silám,“ řekl mi podplukovník Herzberg.
„Je jasné, že to neudělali, protože bojujeme s ozbrojenými silami Hizballáhu v jižním Libanonu. Některé pozice Hizballáhu jsme našli doslova pod nosem základen OSN.“
„Co dělali posledních osmnáct let? Kdyby dělali svou práci, nevedli bychom tuhle válku.“
Kandice Ardiel je zástupkyní mluvčího UNIFIL, sil OSN v Libanonu. Řekla mi, že je jasné, že příměří nebylo zavedeno.
„Nikdy jsme nepopírali, že existují problémy, a to je důvod, proč zde mise pokračuje. Důsledně jsme zaznamenali a monitorovali proliferaci,“ řekla.
Přečtěte si více:
Palestinci se zavázanýma očima a odvedení izraelskými vojáky
Desítky Izraelců plánují překročit hranice a usadit se v Gaze
„Viděli jsme videa, včetně jednoho z tunelu několik set metrů od jedné z našich pozic v Libanonu. Ale jsme zde na pozvání libanonské vlády, takže musíme požádat libanonskou armádu, aby nám usnadnila přístup. Dozorci nemohou jít na vlastní pěst do soukromého vlastnictví a toto povolení nebylo nikdy uděleno.
„Udržování míru je výzva. Žádná z těchto stran nebyla plně oddána rezoluci 1701. Viděli jsme to od začátku a to, co vidíme nyní, je výsledkem tohoto nedostatku důvěry.“
Source link