Betlémská křesťanská komunita se snaží slavit uprostřed probíhající války v Gaze a napětí na Západním břehu | Světové zprávy

Pocit dutosti kostela Narození Páně je hlubší než nepřítomní turisté.

Zpěvy a modlitby jsou bolestné a zoufalé.

Dole v jesličkách u chráněného místa, kde se měl údajně narodit Ježíšek, kněz slavnostně houpá do koutů kadidlo.

Na náměstí venku už druhým rokem není krásně nasvícený strom. I ve svých domovech se palestinská křesťanská komunita v Betlémě snaží slavit.

Prázdná místa a nedostatek turismu jsou stínem 14 měsíců války Gaza a každodenní připomínkou probíhající devastace.

A kolem jejich rodinných domů, izraelských osad v Západní břeh Jordánu – podle mezinárodního práva nezákonné – se přibližují ke svým domovům.

„Normálně utrácíme Vánoce v Betlémě a Jeruzalém ale letos se nekonají žádné oslavy kvůli tomu, co se děje s válkou. Není hezké slavit, když lidé umírají,“ říká Alice Kisiya.

Alice pochází z Beit Jala v Betlémě. Její rodina už pět let vedla právní bitvy s osadníky o jejich generační domov.

„Každé Vánoce jsme měli demolici, protože pokaždé přijdou a zbourají. Loni jsme tam slavili Vánoce a oni přišli a zbořili náš malý stan,“ říká Alice.

Ona a její rodina čekají na lednové rozhodnutí Nejvyššího soudu, zda se mohou vrátit.

„Naše země se zmenšuje. Jako palestinští křesťané skutečně nemůžeme mít svobodu volného pohybu a je to čím dál horší.“

Její slova rezonují, když jedeme podél zdi na Západním břehu na okraji Betléma.

Ostrá připomínka politického rozdělení, které se táhne Svatou zemí.

„Zdá se, že osudem Svaté země je zůstat rozdělená“

Na druhé straně zdi od posvátného místa, kde se Ježíš narodil, je místo, kde byl ukřižován v Jeruzalémě.

Slyšíme, že průvod latinského patriarchy jeruzalémského brzy přijíždí přes kontrolní stanoviště uvnitř zdi do Betléma ke kostelu Narození Páně.

Dav dychtivých katolíků na něj čeká u Rachel’s Tomb, posvátného místa pro ortodoxní Židy.

Školní děti navštěvující hrobku vyvedou z ulice starší, kteří si jsou vědomi přicházejícího průvodu.

Začnou vyzývavě zpívat, když jsou starší studenti násilně odstraněni ze silnice izraelskou policií.

Z těch, kteří čekají, až kardinál Pierbattista Pizzaballa dorazí z kostela Božího hrobu – kde byl Ježíš ukřižován – do kostela Narození Páně, kde se v útočišti narodil, panuje tichý pocit očekávání a bázně.

„Jde o důležitou více než tisíciletou tradici,“ říká Tony Marcos, děkan Katolické akční nadace.

Jako palestinský obyvatel Západního břehu Jordánu není Tonymu dovoleno dělat procesí mezi dvěma svatými místy.

„Zdá se, že osud této Svaté země zůstane rozdělený a toto jsou těžké časy, ve kterých žijeme,“ dodává.

„Vánoce jsou obdobím lásky a obdobím naděje. Je tu velká bolest a nestabilita – spousta obětí a spousta krve,“ říká.

„Chceme, aby byl příští rok plný světla“

Zdá se, že úzkost se rozplynula s příchodem kardinála Pizzabally.

Potřese si rukou s frontou lidí toužících dostat se blízko k vůdci Církve, kterou nemohou navštívit.

„O letošních Vánocích chceme, aby lidé neztráceli naději. Je možné odbourat nenávist, rozdělení, pohrdání a nedostatek spravedlnosti a důstojnosti, které zde zažíváme,“ říká kardinál Pizzaballa.

„Modlitbou je pozvednout pohled a dívat se dopředu, ne dozadu. Chceme, aby příští rok byl plný světla – osvětlený ve tmě.“

Přečtěte si více ze Sky News:
Jak dětský telefonát zahájil vánoční tradici
Na severu Sýrie pokračují boje navzdory dohodě

Letos je tisíciletá tradice silnější než kdy jindy.

„Smysl (tohoto přechodu) je ten, že je to možné. I když jsou tam obrovské a obtížné stěny, je možné je překonat.“