Jsou to vysídlení a jsou jich desítky tisíc, 600 v evakuačním centru, které jsme navštívili.
Od starých lidí, kteří utekli bez léků, až po těhotné matky, které zoufale chtějí uniknout kouři, neměli kam jinam jít.
Jim Mayfield, který žije 50 let na severním předměstí Altadeny, plakal, když mi řekl, že jeho psi, Monkey a Coca, jsou vše, co mu zbylo.
Řekl: „Požár klesal, ohnivá koule, nedostala se k mému domu, ale pak jsem se probudil a viděl jsem to, takže jsem musel začít evakuovat.
„Musel jsem popadnout své psy, neměl jsem dost vody a můj dům je vypálený do základů.“
Sheila Kraetzel, další starší obyvatelka, znovu prožila pocit hrůzy, když plameny pohltily domy.
Řekla: „Cítila jsem kouř, spala jsem a můj pes mě upozornil, že došlo k potížím.
„Když jsem se podíval ven, po dvoře mi plavaly uhlíky.
„Celá moje čtvrť je pryč.“
„Bylo to krásné, jedinečné místo,“ dodala s úsměvem.
Na otázku, jak se může usmívat, zahnala slzy a odpověděla: „No, je zítra, víš.“
Jak někdo mohl najít naději uprostřed ničení, kterého jsme zde byli svědky, je mimo mě.
Přečtěte si více:
Rozsah „nejničivějších“ požárů v moderní historii USA
Na obrázcích: Před a po požárech
Co způsobilo požáry?
Jsou tam lidé, kteří rozdávají jídlo a vodu, zdravotnický personál dělá, co může. Dobrovolníci se shromáždili zdaleka i zblízka.
Jedna z nich, Stephanie Porter, mi řekla, že je to uvnitř centra „těžké“.
„Procházíte a vidíte zoufalství na tvářích lidí, nevíte, jaký je jejich další krok, nevíte, jestli jejich dům ještě stojí,“ řekla.
„Musel jsem si na chvíli počkat… a trochu se rozbrečet, a pak se vrátíš a budeš sloužit.
„Prostě ti to láme srdce.“
Tři míle po silnici připomíná Altadena válečnou zónu, ale obyvatelé se sem nemohli vrátit.
Když to konečně udělají, zjistí, že z materiálních životů, které po sobě zanechali, nic nezbylo.
Source link