‚Doktor mi řekl napočítat do tří – a uřízl mi nohu‘: Generace palestinských dětí s ničivými amputacemi po roce války | Světové zprávy

Generace dětí a mladých dospělých v Gaze se po roce brutální války potýká s ničivými amputacemi.

Zanechalo to hrozné dědictví, tisíce – mnoho z nich nemluvňat – se vyrovnávají s chybějícími končetinami.

Upozornění: Tento příběh obsahuje obrázky a popisy, které mohou čtenáře znepokojovat

Ti v Gaze jako džihád mají naprosto srdcervoucí válečná zranění. Tříletému dítěti byla amputována levá noha až po kyčel, pravá noha byla rozříznutá pod kolenem. Lékaři nedokázali zachránit tři prsty na jeho levé ruce.

Neustále pláče a svíjí se bolestí, když ho spatří posádka Sky Gazy. Jeho matka Mai říká našemu týmu, že se od bombardování úplně změnil – z aktivního, upovídaného batolete se stal depresivní malý chlapec, který se nedokáže smířit se svým zdrcujícím nedostatkem pohybu.

„Pořád mě žádá o pantofle a nemá nohy,“ říká zoufale.

Celá rodina byla zraněna, když bomba přistála poblíž jejich stanu v Khan Younis, kam uprchli. Ale Džihád byl postižen zdaleka nejhůře.

Zoufale se mu snaží získat pomoc, kterou tak naléhavě potřebuje, ale do Gazy se dostává jen velmi málo pomoci a z válečné zóny již týdny neprobíhají žádné evakuace, dokonce ani velmi nemocní nebo ranění.

Dostali jsme vzácný přístup na palubu letadla s nákladem pomoci a personálu, který byl letecky dopraven do oblasti. Tato pomoc však do Gazy nesměřovala. Místo toho šlo do plovoucí nemocnice provozované Spojenými arabskými emiráty a kotvící u pobřeží Egypta – nejbližší bezpečné pozice, pro kterou má povolení poblíž Gazy.

Všichni pacienti nemocnice jsou zranění nebo nemocní z Gazy. Patří mezi ně děti – některé, které dorazily jako desetiletý Yazan, sám, dokonce bez opatrovníka, s levou nohou už rozříznutou pod kolenem. Už strávil několik týdnů na palubě plovoucí nemocnice. Všichni doktoři a sestry ho znají.

Ředitel nemocnice, doktor Ahmed Mubarak, nám říká: „Jsme právě teď jeho rodina a snažíme se mu poskytnout veškerou podporu, kterou potřebuje.“

Yazan řekne řediteli, že je „dobrý“ a že hraje fotbal a hry jako ostatní děti na palubě – ale oči má zapadlé a kolem nich tmavé stíny. Je to jen malý chlapec, úplně sám, vržený a zničený válkou tohoto muže, která navždy změnila jeho život.

Loď byla přeměněna na nejmodernější zdravotnické zařízení s pěti palubami vybavení včetně pohotovosti, operačního sálu a JIP.

Zde mají zachránění pacienti přístup ke specializovaným chirurgům, zdravotníkům, ošetřujícímu personálu a vybavení a lékům, které přesahují ty nejdivočejší sny těch, kdo jsou uvězněni ve válečné zóně Gazy. A především ti, kteří jsou zde, dostanou útočiště před bombardováním, chaosem, krví a chaosem války o kousek dál.

Přečtěte si více:
Jak se za rok změnil život skupině civilistů z Gazy
Válka mezi Izraelem a Hamásem: Časová osa událostí od 7. října

OSN odhaduje, že asi tisíc dětí, jako je Yazan, mělo amputaci za pouhý měsíc války loni v listopadu. Je to otřesné pomyšlení na to, kolik jich teď musí být.

„Jen chci zase pořádně chodit“

V Humanitárním městě v Abu Dhabi – jak ho pojmenovali Emiráti, kteří ho založili – jich vidíme děsivé množství. Uprostřed dětí hrajících si na houpačkách nebo chlapců, kteří se prohánějí na poskytnutých arkádových automatech nebo těch, kteří se procházejí chodbami, je zahlédnete.

Je tu mladá dívka, která se ze všech sil snaží dostat hybnost na houpačkách pouze jednou rukou. V pasáži jsou kluci na invalidním vozíku s chybějícími nohami nebo jedoucí na arkádové motorce pouze s jednou nohou.

Ve fyzioterapeutickém pokoji přesvědčují 13letou dívku jménem Tuqa, aby zkusila chodit na své umělé končetiny. Má ne jednu, ale dvě protézy, na kterých se může snažit balancovat a měřit. Dvojnásobně amputovaný bojuje.

„Bojím se,“ říká fyzioterapeutovi, který se ji snaží přemluvit, aby ho pustila. „Zkus, zkus, pojď, jdeme,“ říká.

Ptám se jí, jaké jsou její ambice, a ona se srdceryvnou prostotou říká: „Já chci zase pořádně chodit.“ Pak dodává: „A vraťte se domů.“

Dětství operací

Rakan je malé dítě, které to dokázalo. Chybí mu pravá noha, ale je příliš mladý na to, aby věděl, že je považován za jednoho z těch „šťastných“.

Není však příliš mladý na to, aby si dával pozor na doktory, kteří ho měří kvůli jeho nové protéze. Naučil se, že tento proces může někdy bolet.

Čeká ho ještě mnohem více bolesti. Jeho dětství bude pohlceno četnými operacemi, jak bude růst a vybavován umělými končetinami.

Rakan také vyšel z Gazy bez svých rodičů, kterým bylo zamítnuto povolení odejít. Jeho opatrovníkem je nyní jeho babička. Říká nám, že nepodporuje Hamás. Nejmenujeme ji kvůli bezpečnosti rodiny, která je stále v Gaze.

„Já, moje rodina, my všichni nemáme rádi Hamas,“ říká nám. „Pokud mám souseda, který říká, že jsou (Hamas), distancuji se od nich.“

Dodává: „Nemám je ráda a nebudu bydlet ve stejné oblasti, ale není možné poznat, kdo je kdo.“

„Doktor mi řekl, abych napočítal do tří“

Když slyšíme Fuadův příběh o přežití, začínám si myslet, že ztráta jedné z jeho nohou by mohla být to nejmenší z jeho zranění. Vypráví o bombě, která zasáhla ložnici jeho rodičů v Gaze a okamžitě je zabila, stejně jako tři sourozence.

Šestnáctiletého zasypaly trosky a vytáhl ho jeho bratranec, který ho odvezl do nemocnice Al Shifa, která už byla přeplněná. „Ležel jsem na chodbě nemocnice,“ říká nám, „viděl jsem, že mám nohu napůl pryč.“

Doktor mu řekl, že mu ji bude muset amputovat a že nemá anestetikum.

„Řekl jsem mu, počkej na otce,“ řekl. „Tehdy jsem nevěděl, že můj otec byl zabit… a řekl mi: počítej do tří – a on to rozsekl. Nohu mi dal do tašky.“

Ukazuje nám své fotky v přeplněné nemocnici, někdy s obvazy na amputované noze, někdy ne. Strávil tam 20 dní, dokud nemocnici poprvé nenapadli izraelské jednotky.

„Neměli jsme vodu, jídlo ani elektřinu,“ říká. „A já a ten chlap vedle mě jsme měli lžíci jídla denně.“

Ptám se ho, jestli viděl nějaké ozbrojené muže nebo Hamás v nemocnici, když Izraelci určili Al Shifa velitelským a řídícím centrem pro militantní skupinu. „Jediní ozbrojení muži, které jsem viděl, byli izraelští vojáci,“ řekl rozzlobeně. „A jestli se mě ptáš, jestli jsme byli Hamas. Nejsme. Můj otec byl lékař. S Hamasem jsme neměli nic společného.“

Všude, kam se podíváme, jsou příběhy o přežití a děsivých bitvách vzdorujících smrti. Po roce trauma a válka stále vedou.

:: Alex Crawford podává zprávy s kameramanem Jakem Brittonem, specializovaným producentem Chrisem Cunninghamem a našimi týmy Sky News v pásmu Gazy