Súdán: Pro těch pár, kteří nemohli uprchnout z této čtvrti v Chartúmu North, už život nikdy nebude stejný | Světové zprávy

Uplynul jen týden od doby, kdy armáda získala zpět kapsy Chartúmu Sever – kdysi rušného severovýchodního křídla súdánského trojměstského hlavního města, místně známého jako Chartúm Bahrí.

Hukot válečných letadel a praskání střelby zde stále přerušují život. Ale střelba nyní utichá a válečná letadla pátrají po nepřátelských cílech, které byly zatlačeny dále.

Rok a půl dlouhé obléhání silami rychlé podpory (RSF) je nyní pro některé u konce. Ale jizvy stále poznamenávají ulice, domy a těch pár rodin, které v nich ještě jsou.

Statisíce civilistů uprchly z Chartúmu Bahrí do bezpečnějších států uvnitř Súdánsousední země i mimo ně.

Když jsme dorazili do Halfayy, byla tam strašidelná prázdnota – stará upjatá čtvrť, kde rodiny žijí po generace, expandují, aby se pohybovaly pouze přes úzké polní cesty.

Přerostlá réva dnes sahají do rozbitých oken aut opuštěných na dvorech jejich majitelů.

Uvnitř jsou domy převráceny, vydrancovány a zničeny kulkami a střelami.

👉 Klepnutím sem můžete sledovat podcast Sky News Daily 👈

Vše, co zůstalo – fotoalba, penály, oblečení a knihy – znamená pro pár vyvolených vše. Mnozí odešli v naději, že to bude jen krátká chvíle, než se budou moci vrátit.

Ale ne každý mohl odejít.

„Nemáme ani cent, se kterým bychom mohli odejít. Nic jsme neměli a nikdy jsme to nečekali,“ říká nám Faiza Ishaq před svým domem.

„Nemám tu žádnou rodinu – všichni moji lidé odešli. Jsem jen se svými dvěma dětmi a manželem.“

Kromě hrstky zbývajících sousedů jsme první civilisté, které Faiza viděla po téměř 18 měsících války.

Přečtěte si více:
Co se stalo v Súdánu?
„Začali zabíjet lidi na ulicích“

Brzy poté, co jsme se šťastně objali ahoj, se zhroutila do vzlyků na mém rameni. V okamžiku byl její nový pocit úlevy zastíněn měsíci hluboké hrůzy a smutku.

„Od té doby, co přišly před rokem a půl, se mi roztřásl třes v celém těle. Ruce se mi třesou tak, že nemůžu jíst, aniž bych rozsypal jídlo,“ říká Faiza a viditelně se třese.

„Žijeme v takovém teroru – ve 2 hodiny ráno mohou skočit zeď. Urážejí nás a vyhrožují, že mi vezmou moji dvanáctiletou dceru.“

Říká, že jejich sousedé byli zabiti RSF, když bojovali za ochranu jejich dvou sester před znásilněním. Nejvíc se bála, že další na řadě bude její malá dcera.

„Říkali mi ‚dej mi svou dceru k sňatku, nebo si ji vezmeme‘. Když přišli do domu, zamkl jsem ji v koupelně.“

To málo jídla a podpory, které mohli najít v obležení, přicházelo zpoza rohu. Její sousedka Sumaya proměnila svůj dům v komunitní kuchyni.

Když se trhy vyprázdnily, slepičí převrat v rohu jejího dvora a obilí zakoupené z darů získaných od Súdánců v zahraničí byly použity k nasycení co největšího počtu zbývajících rodin v nejdrsnějších podmínkách.

„Ze strachu a traumatu jsme onemocněli. Nikdy jsme nebyli takoví – skončili jsme,“ říká Sumaya.

„Všichni jsme zhubli a cítíme se slabí, protože by mohli každou chvíli zaklepat na dveře. Kdyby někdo zaklepal na dveře, aniž by řekl mé jméno, popadl mě strach.“

Když jsme tam stáli a mluvili v horku dne, jeden z dobrovolníků komunity, Firas, si musel jít lehnout.

Od začátku války má malárii počtvrté. I po tomto vojenském zisku je pohyb a lékařské ošetření v hlavním městě značně omezeno.

„Dvakrát až třikrát do měsíce omdlím z nedostatku výživy,“ říká Firas.

Přežil armádní nálety, obtěžování RSF a nebezpečnou práci na elektrických kabelech, které musel riskovat, aby v sousedství zůstal zapnutý proud.

„Skutečně to bylo zabít nebo být zabit. Řekli jsme našim rodinám, že pokud zemřeme, odpusťte nám.“