Tyto vraždy v Dunkerque způsobily zvýšení napětí v táborech migrantů | Světové zprávy

Nikdo by nikdy neměl zemřít na místě, jako je toto, v tomto žalostném kousku severní Francie, kde byli zastřeleni tito dva kurdští migranti. Zemřeli obklopeni odpadky na nemilované křovině mezi silnicí a železniční tratí.

Tráva je stále potřísněná jejich krví a přikrývky, které je zabalily v posledních chvílích, nyní leží odhozené. Vedle místa, kde každý muž zemřel, jsou plastové krabice, obaly od jídla a prázdné plechovky od Red Bullu. Je to ponurá, zoufale smutná scéna.

Rehan a Ahmed na to zírají, tváře mají zakryté zimou a jejich emoce jsou plné emocí. Oba jsou Afghánci, kteří mají pojď sem do Dunkerque dokončit své cesty do Spojeného království.

Oba mi říkají, že sní o lepším životě, ale oba jsou zmateni tím, co se stalo. Netušili, že někdo jiný byl zastřelen – slyšeli to vrah se prostě zaměřoval na migranty.

Tyto vraždy způsobily zvýšení napětí v táborech migrantů, známých jako džungle, které jsou již tak nestabilní a nebezpečné.

„Už sami nevycházíme,“ říká Ahmed. „Je to příliš nebezpečné. Chodíme ven ve skupinách. Přes den dostáváme jídlo, takže nemusíme chodit v noci. Každou noc slyším střílet z pistolí. Nevíme, kdo jsou lidé se zbraněmi. A teď jsme velmi, velmi znepokojeni.“

Rehanovi je 27 let. Před 13 lety opustil Afghánistán s úmyslem dostat se do Británie a naučit se skvěle anglicky sledováním videí na YouTube. Nyní, o půl života později, je na pokraji dosažení svých ambicí.

„Džungle je hrozné místo,“ říká mi. „Je to tak násilné, ale svůj názor nezměním. Zůstanu tady, dokud se nedostanu do Británie. Pak budu mít lepší život.“

„Je mi tak smutno z lidí, kteří zde zemřeli – chtěli to samé jako my všichni. Lidé říkají, že je to bezpečná země, ale džungle je velmi špatná. Všichni jsme lidé a všichni chceme lepší život.“ V džungli se bojíme, ale budeme se snažit dostat do Británie.“

Ptám se dalšího Afghánce, jestli je po útocích nervózní, ale kroutí hlavou. „Bojím se? Ne,“ říká a napůl se usměje. „Jsem z Afghánistánu. A to je velmi nebezpečné místo.“

Skupina migranty přichází na místo, kde došlo k vraždám. Květiny jsou položeny. Muž pláče.

Všichni vypadají podrážděně, ale nervozita je sdílená. Je tu cítit kamarádství, pocit, že v oblasti, kam tolik lidí přichází a odchází, rozhodlo pouhé štěstí, kdo šel kolem, když zazněly výstřely.

Všichni vědí, že to mohla být jejich krev, která změnila barvu trávy.