Zaprášené chodby, rozbitá okna a zamčené dveře bytového domu v centru Bejrútu jsou důkazem pokračující ekonomické katastrofy Libanonu.
Ale tento relikt jedné krize byl přeměněn na nejnovější.
Přišly sem stovky lidí prchajících před izraelským bombardováním na jihu země – a převzali budovu.
Vyčistili pokoje od harampádí a nainstalovali vodu, elektřinu a nahé žárovky na osvětlení.
Uprchlíci zde ale čelí nejen obtížným životním podmínkám, ale také zášti – někdy rasistické – a podezření, protože mnozí přišli z Dahieh na jihu města: území Hizballáhu.
Hawraa Saad uprchla z Dahieh a žije zde se svým manželem a třemi malými dětmi v jediném pokoji, který udělala čistým.
„Když jsme přišli, bylo to extrémně špinavé,“ řekla Sky News. „Vyčistil jsem to velmi dobře, protože mám malé děti, které mají alergie, a nemůžeme si dovolit jít do nemocnice.“
Tento týden však policie přijela nové obyvatele vyklidit. Rychle se z toho stala nepokoje malého rozsahu, kdy byly házeny předměty. Předtím zde bylo asi 400 rodin; nyní jich zbývá jen 170.
„Nemáme žádné možnosti,“ říká další žena, která nechce být identifikována.
„Včera jsme museli spát na ulicích, protože jsme nechtěli znovu čelit policii a nechat se zmlátit. Nejsme osadníci ani teroristé, jen hledáme úkryt.“
Libanonská vláda uvádí, že kvůli izraelským útokům na zemi bylo vysídleno více než 1,2 milionu lidí – což je významná část z celkového počtu asi 5,8 milionu obyvatel.
Byly umístěny ve školách a útulcích, ale nyní jsou plné. A další nám řekli, že lidé z Dahieh hledají ubytování hůř.
Jeden Syřan, který si nepřál být identifikován ze strachu, že přijde o práci, nám říká, že majitelé domů odmítali vzít rodiny, dokonce i ty, které byly ochotny zaplatit.
„Když jsou velké rodiny, obávají se, že jsou napojeny na Hizballáh; mají obavy o bezpečnost,“ řekl.
„Existují případy, kdy jim na jeden den pronajmou a druhý den je vyhodí.“
Říká, že jeho manželka, která nosí závoj, byla vyslýchána bezpečnostními službami. Poslal ji a jejich syna zpět do Sýrie pro jejich bezpečí.
Ostatní opakují tento příběh.
Sherine Ahmad (26) uprchla před izraelským bombardováním v Dahieh se svým manželem a ročním synem. Byla silně těhotná, a když dorazila do Bejrútu, porodila dalšího syna, o měsíc předčasně. Zůstává na jednotce intenzivní péče v místní nemocnici.
Nyní pobývá v Mar Elias, uprchlickém táboře založeném v roce 1952, nyní rozlehlé mase betonových činžáků.
Přečtěte si více:
Jeden mrtvý po zastávce autobusu náklaďáku poblíž Tel Avivu
Izrael ve své íránské odvetě zvolil možnost Zlatovláska
WHO ztratila kontakt s personálem, protože nemocnice v Gaze „zaútočila Izrael“
„Tady mám pocit, že někteří lidé jsou rasisté; když vědí, že jsme Palestinci, nepomáhají nám,“ říká.
„Pomáhají pouze Libanoncům. Ale protože je to tábor pro Palestince, dostává se nám lepšího zacházení.“
„Jsou lidé, kteří nemají rádi ty, kteří přicházejí z Dahieh, zatímco jiní je vítají a podporují.
„Představte si útěk a útěk, zatímco musíte přemýšlet o tom, kam půjdete a zda budete vítáni nebo ne.“
Po celou dobu, co mluvíme, nad námi hlasitě vrčí izraelský dron a krouží kolem města.
Stále to není tak docela únik, ne dokud ještě zuří válka.
Source link