„Buď držíte zbraň, nebo držíte kytaru,“ říká Raji El-Jaru, největší rocková hvězda Gazy.
Měsíce předtím, než loni vypukla válka, se stovky lidí nacpaly do koncertního sálu, aby slyšeli jeho kapelu předvádět jejich výraznou směs bušících kytarových riffů a vášnivých textů.
„Budeme křičet svou bolest; slyšíš volání?“ zpíval uchvácenému davu. „Ťuk, ťuk, posloucháš vůbec?“
Nedlouho po tomto vystoupení pršely izraelské nálety na město Gaza, strhly budovy a vysídlily statisíce lidí.
Pět členů Osprey V, kteří jsou považováni za první rockovou kapelu v Gaze, se zaměřili spíše na přežití než na hudbu a přešli od snů o koncertování v Evropě k přemýšlení, zda spolu ještě někdy budou hrát.
Skupina vznikla v roce 2015, všichni jsou samouci a mezi jejich vlivy citují Metallicu a Linkin Park. Raji, 32, vysvětluje, že vždy viděl rockovou hudbu jako zřejmý způsob, jak odolat útlaku. „Jsme hlasem neslyšících, šíříme lásku místo nenávisti a násilí.“
„Teď je to otázka času,“ říká Volodymyr a mluví o tom, kdy bude jeho jméno povoláno do ukrajinských ozbrojených sil.
DJ, který vystupuje pod přezdívkou Lostlojic, před totální invazí v roce 2022 létal po Evropě a hrál svou značku elektronické hudby, ale teď je zpět Kyjevjeho rodné město, vystupuje, aby získal peníze pro své přátele v první linii.
V prvních dnech po invazi se diskutovalo o tom, zda by klubové večery měly pokračovat, říká 35letý Volodymyr, ale lidé si potřebovali odpočinout od přemýšlení o válce – v neposlední řadě vojáci na odchodu z bojiště.
„Mnoho mých přátel, hudebníků, je v ozbrojených silách. Nemají čas dělat svou oblíbenou věc. Jednou za pár měsíců vytvoří nějaké skladby, pošlou mi je a já je zahraju.“
Minulý víkend byl den oslav ukrajinského jazyka a Volodymyr začlenil ukázky ukrajinské řeči do svých písní, aby to označil – prosazování identity, která je ohrožena.
„Všechno je o politice, bez ní nemůžete být umělcem.“
„Jednou z věcí, které hudba dokáže, je sjednotit lidi,“ říká Ruth Daniel. „Je to způsob, jak dát lidem prostor podělit se o to, čím procházejí.“
Je vedoucí In Place Of War, organizace, která pomáhá podporovat hudbu a kreativitu v oblastech konfliktů. Když všude kolem vás padají bomby, věří, že hudba může fungovat jako forma úniku a tvůrčího odporu.
V rozhovoru pro Sky News z nedávné konference WOMEX (Worldwide Music Expo) v Manchesteru popsala, jak chytré telefony a sociální média usnadňují než kdy jindy lidem v konfliktních zónách psát stopy a najít si publikum.
„Viděl jsem lidi dělat hudební studia na okraji kontrolních stanovišť, vyrábět vlastní nástroje, dělat hip hop na rozích ulic a dělat hudbu pomocí audiosystémů.“
Také koncerty se dají pořádat kdekoli, říká a uvádí příklad klubového večera, na který šla Palestinské město Ramalláh na západním břehu Jordánu.
„Bylo to v domě – v podstatě udělali z kuchyně klub. Pamatuji si, jak jsem odcházel a byly tam fronty a řady policejních a armádních (vojáků) mířících zbraněmi.
„Nejlepší hudba pro mě vychází z obtížných situací. Není to jen umění pro umění, je to umění s účelem a smyslem.“
Mo Aziz kdysi vystupoval pro desítky tisíc lidí na stadionech napříč Súdán jako součást populární skupiny Igd al-Jalad. Ale hudba skupiny kritizovala tehdejší vládu a bylo jim zakázáno vystupovat kvůli zásahu proti projevu.
Do Spojeného království přišel jako uprchlík v roce 2017 a letos vydal album vyzývající k míru ve své domovině a doufající, že zviditelní súdánskou hudbu – tradičně směs afrických a arabských vlivů.
Od dubna 2023, kdy boj o moc mezi armádou a velkou milicí propukl v ozbrojený konflikt, bylo v Súdánu zabito více než 20 000 lidí. V ulicích Chartúmu dochází k přestřelkám a humanitární krizi.
Moova matka a bratr uprchli do Egyptkteří podnikli čtrnáct dní dlouhou cestu, aby unikli konfliktu, protože boje vedly k vysídlení milionů lidí.
„Byl jsem zničený,“ řekl. „V důsledku bombového útoku v Chartúmu jsem ztratil tři přátele, včetně jednoho člena Igdal-Jalad.“
To se rozvinulo, když Mo pracoval na svém albu a magisterském studiu na Liverpool Hope University.
„Doufám, že ukážu, co se děje v Súdánu, stejně jako pozvednu súdánskou hudbu a uvedu ji na mezinárodní scénu,“ řekl. „Vždy budu svou práci zasvětit míru a lidským právům.“
Mezitím britsko-súdánský lidový zpěvák a skladatel Saeed Gadir popsal hudební scénu v Chartúmu jako „město duchů“.
„Bylo to opravdu zdecimováno, nikdo tam není. Je to obrovská část mého psaní,“ říká Saeed, který je známý jako The Halfway Kid a jehož nové album Myths In Modern Life hovoří o vyrůstání v súdánské rodině migrantů.
A i když sám sebe nevidí jako vždy vyloženě politického, jeho hudba je přesto zpolitizovaná příběhy, které vypráví, a pocity, které se snaží sdílet se svým publikem, říká.
„I když jste v Londýně, můžete získat náhled na to, jaké to může být, když doma dojde k převratu.“
Přečtěte si více:
Situace v Gaze „katastrofální“ – OSN
Miliony Súdánců vysídlených válkou nyní čelí novému boji
Někdy neexistuje bezpečný způsob, jak prozkoumat hudbu na nebezpečném místě, někdy kolem vás padají bomby, i když jsou zapojeny zesilovače a nastaveny mikrofony.
Tak tomu bylo v roce 1994, předtím, než internet dal hudebníkům možnost virtuálně se ukázat svým fanouškům. Tehdy byl legendární metalový zpěvák Bruce Dickinson a jeho skupina Skunkworks propašováni do Sarajeva během bosenské války, když bylo město v obležení. Koncert, který odehráli, se okamžitě stal historickým.
„Nikdy jsem neviděl takovou devastaci v moderním městě. Nebyla tam jediná budova, která by nebyla vyhořelá skořápka,“ řekl Dickinson, nejlépe známý jako hlavní zpěvák skupiny Iron Maiden, v dokumentu Scream For z roku 2017. Já Sarajevo.
Obléhání Sarajeva bylo nejdelší v moderní historii, trvalo téměř čtyři roky. Bylo zabito více než 11 000 lidí, včetně více než 1 000 dětí.
„Šel jsem tam a řekl jsem si, jak mohu být tak velký, jak mě pro ně potřebují jejich životy?“ vzpomínal Dickinson.
„Mohl jsi dát všechno a měl jsi pocit, že to nikdy nebude stačit.“
Po celém světě vzkvétá hudební tradice budování komunity – a odporu – na některých z nejnebezpečnějších míst světa, částečně díky sociálním médiím a schopnosti oslovit publikum po celém světě pomocí živých přenosů.
„Zejména v místech, kde se lidé nemohou dostat ven nebo lidé nemohou vstoupit,“ říká Ruth. „A tak se to stane nejdůležitějším způsobem sdílení kultury a identity lidí.“
Stále se nemůže vrátit domů, Raji pokračuje ve své práci na Osprey V. Brzy vyjde nové video vyrobené v pásmu Gazy a doufá, že to bude budíček pro Západ.
„Jsme normální lidé jako vy,“ říká. „Máme rodiny, pijeme kávu, nosíme Adidas. Ale trpíme nekonečnými válkami.“
Source link